Ledvinka: Zákon o právu na digitální služby je neopakovatelná šance, jak vrátit Českou republiku na světovou špičku vývoje eGovernmentu
Tajemník ICT UNIE Robert Ledvinka v rozhovoru popisuje, jaké dopady na státní správu a hlavně na občany bude mít schválení zákona o právu na digitální služby.

Co mají občané čekat po schválení zákona o právu na digitální služby?

Revoluční posílení svých práv. Poprvé budou mít občané vymahatelná práva, která jim umožní komunikovat s veřejnou správou digitálně. Samozřejmě že komplexní naplnění nově stanovených práv nebude ihned. Nejprve musí veřejná správa učinit některé kroky, které již měly být realizovány a jejichž dokončení je skutečně nezbytným předpokladem k naplnění práv občanů. Jako první krok musí příslušní správci agend veřejné správy aktualizovat soubor informací o všech agendách veřejné správy v informačním systému registru práv a povinností a nově doplnit tyto informace o výčet a popis veškerých úkonů, které jsou vykonávány v konkrétní agendě z moci úřední tak, jak je definuje příslušný agendový zákon. Tento úkol musí být splněn do 30. června 2020.

Souběžně s tím musí odpovědné ústřední správní úřady dokončit propojení datového fondu, tedy nastavení centrálních sdílených služeb, a umožnit k němu přístup všem oprávněným agendovým informačním systémům. Sdílené služby na všech úrovních čtyřvrstvé architektury eGovernmentu měly být již dávno dokončeny a jsou nezbytným předpokladem pro sdílení dat, a tím i naplnění práv definovaných zákonem.

Na tento úkol navazuje vytvoření katalogu všech služeb, tedy přehled všech úkonů v komunikaci mezi veřejnou správou a občanem, bez ohledu na to, v jaké formě jsou aktuálně poskytovány. Jestli ve fyzické, listinné, nebo digitální formě. Prostřednictvím katalogu služeb, který musí podle zákona vzniknout do 1. února 2021, budou mít občané poprvé v historii k dispozici na jednom místě přehled všech „veřejných“ služeb, na které má občan právo a které je veřejná správa povinna vůči občanům vykonávat. Souběžně s katalogem služeb bude muset vláda vydat plán technických podmínek a harmonogram, jak budou dosud nedigitalizované služby uvedené v katalogu služeb odpovědnými správci agend v následujících čtyřech letech digitalizovány, aby byly všechny poskytovány i v této podobě. 

 

To zní ambiciózně. Ale nedopadne to tak, jak to bylo u projektů eGovernmentu poměrně časté, že to vlastně nejde? Nebo že se jen vezme „papírový proces“ a prostě se převede do elektronické podoby, aniž by se řešilo, zda digitalizace neumí danou agendu výrazně zjednodušit nebo zcela odstranit?

To první záleží na vládě, na zákonodárcích, ale zejména na samotných klientech veřejné správy, tedy na občanech, jaký tlak na úředníky odpovědných ústředních správních úřadů vytvoří. Také bude záležet na tom, jak silně bude využita možnost vymáhat zákonem definovaná práva prostřednictvím soudů. Řekněme, že budete chtít se státem něco vyřešit elektronicky, ale příslušný úředník vám sdělí, že to nejde. Občan využije svého práva a bude se svých práv domáhat u soudu. A u toho bude muset odpovědný úřad dokázat, že konkrétní službu opravdu nejde poskytovat digitálně. Úspěšnou obhajobu státu si umím představit například u technické kontroly vozu. S tím autem prostě tak jako tak budete muset někam přijet a nechat tam jednotlivé hodnoty změřit. Ale u drtivé většiny služeb si úspěšnou obhajobu státu představit neumím. Zákon dává neopakovatelnou šanci a upřímně nepředpokládám, že by tato šance nebyla využita. Opak by znamenal, že sama vláda a úředníci nedodržují zákon.

Samozřejmě bude záležet na tom, jak odpovědně k naplnění zákona přistoupí vláda, jednotliví ministři a vedoucí dalších ústředních správních úřadů. To se týká druhé části vaší otázky. V řadě případů skutečně dosavadní praxe v digitalizaci agend naplňuje to největší riziko, které jste zmínil. Že dochází pouze k převodu stávajících procesů vykonávaných v agendě do digitální podoby, bez prověření, zda jsou tyto procesy nastaveny správně, efektivně a kvalitně. Samozřejmě že naším cílem bylo a vždy bude, aby byl proces digitalizace zahájen vždy analýzou toho, zda je daná agenda legislativně a procesně nastavena optimálně. Cílem digitalizace není a nesmí být jen prosté převedení stávajících procesů a úkonů do digitální podoby, ale souběžné ověření jejich efektivity s maximálním využitím sdílení dat vedených v propojeném datovém fondu, sdílených služeb na všech úrovních čtyřvrstvé architektury a s dodržením bezpečnostních požadavků na práci s daty. Další vtip spočívá v právním zakotvení principu „data only once“. O tom se mluví už více než deset let od dob, kdy se spouštěly základní registry. Tehdy se mluvilo o tom, že obíhat mají data, nikoli občan. Reálně ale pro to nikdo moc neudělal. Až teď, kdy se to dostalo do zákona. Tento princip prakticky likviduje to, o čem mluvíte: že se vezme papírový formulář a udělá se z něj vyplnitelné PDF. Ano, možná udělá. Ale půlka toho formuláře se vyplní sama údaji, které stát dávno má, a vy proto nebudete muset desetkrát vypisovat adresu trvalého bydliště, číslo občanky a další věci.

 

Když zmiňujete občanku, chystají se nějaké změny v e-identitě?

Těch je řada, ale zůstaňme u občanky. Té se nezbavíme. Je to základní identifikační prostředek. Všech ostatních průkazů v peněžence se ale zbavit můžeme. Stát již osm let disponuje technologickými nástroji, které umožní sdílení dat napříč veřejnou správou a umožňují systémově nahradit požadavky vyplývající z přetrvávajícího resortismu. Třeba tak, jako je tomu v Estonsku, které řada politiků opakovaně uvádí jako vzor digitalizace. Co jsou vlastně doklady v naší peněžence a k čemu je občan potřebuje? Je to jednoduché. Jsou to veřejné listiny, kterými je občan povinen prokázat nějaké právo, povinnost nebo právní skutečnost. Tedy informace, které mu určuje zákon nebo individuální rozhodnutí konkrétního úřadu neboli veřejná správa. Když se to takto řekne, rozumného člověka ihned napadne, že je to vlastně nesmysl. Proč má občan mít povinnost prokazovat nějakými dokumenty a průkazy něco, co o něm vede stát ve svých registrech a rejstřících – v propojeném datovém fondu –, a co mají tím pádem všichni úředníci díky sdílení dat k dispozici. Nemělo by to být tak, že občan bude mít pouze jednu povinnost, a to prokázat svoji identitu? Tedy že je skutečně tím, o kom stát vede konkrétní údaje. A zde rozdělujeme potřebu prokázání totožnosti ve fyzickém a digitálním světě. Pro fyzické ověření identity to bude hlavně občanský průkaz. Samostatnou kapitolou bude digitální svět – digitální komunikace a možnosti ověření elektronické identity občana. Pro vybrané agendy s požadavkem na vysokou úroveň zabezpečení ověření identity to bude elektronický občanský průkaz nebo ID datové schránky, pro většinu agend s požadavkem na ověření identity na úrovni „značné“ budou stačit přístupové údaje do internetového bankovnictví nebo další státem uznané nástroje na ověření identity.

Pro oboje však platí to samé: musíme umět ověřit totožnost konkrétního člověka v různých životních rolích. Všechny ostatní informace o sobě však již nemá prokazovat občan, ale musí si je ověřit konkrétní oprávněný úředník. Pojďme si to ukázat na několika příkladech. Začněme tím nejvíce ilustrativním. Složil jsem v autoškole zkoušku na řízení motorového vozidla skupiny B. Příslušná obec s rozšířenou působností zaznamená tuto skutečnost do registru řidičů. Zápisem vzniká mé právo řídit motorové vozidlo. Ne tím, že mi někdo vydal „papírový řidičák“, byť zatavený v hezké fólii. Začnu řídit auto. Udělám tolik přestupků, že jsem naplnil zákonem stanovený limit. Opět odpovědný úřad zanese do registru řidičů změnu právní skutečnosti, která znamená omezení mého práva řídit auto. Všichni odpovědní úředníci, policisté a další tuto změnu právní skutečnosti sdílejí. Není to tedy o tom papírovém dokladu, ale o zápisu právní skutečnosti v propojeném datovém fondu veřejné správy. Nebo jiný příklad. Složím zkoušky na zbrojní průkaz, čímž získávám právo vlastnit střelnou zbraň a nějak s ní nakládat. Tyto skutečnosti se zapíšou do registru práv a povinností. Zbrojní průkaz z peněženky budu moct zahodit, protože když oprávněný úředník, policisté nebo lesní stráž budou chtít vědět, zda mám oprávnění držet střelnou zbraň, dám jim občanku a oni se podívají do registru, jestli Robert Ledvinka je k držení zbraně oprávněn. Není, mimochodem. (směje se) A podobně to může fungovat u všech jiných dokladů a veřejných listin.

 

Často jdu na úřad jen proto, aby mi někdo poradil, který formulář mám vlastně použít. Bude v digitálním světě nějaký on-line helpdesk, který by mě nasměroval?

Bude něco lepšího. Zákon tím, že umožňuje občanovi poslat elektronický dokument v jakémkoliv formátu podle zákona o archivnictví, pokud není v dané agendě publikován a zpřístupněn interaktivní formulář, vytváří extrémní tlak na to, aby odpovědný správce agendy vytvořil a zpřístupnil právě interaktivní formulář. Jinak totiž bude nutné zpracovávat řadu individuálních odlišných podání. Lze logicky předpokládat, že vláda i odpovědní ministři budou preferovat možnost sdílených služeb i pro tvorbu interaktivních formulářů, tedy aby nebyl pro každou agendu individuální formulář. A že jim nebude stačit ani převedení listinných formulářů do PDF formátu. Dnes je totiž například na jednom ministerstvu pro zhruba 30 agend více než 1 300 papírových formulářů. Ideálním řešením by mělo být univerzální podání s předvyplněním údajů o dotčeném občanovi z propojeného datového fondu. Jako vzorový příklad zásadní systémové změny lze uvést připravovaný projekt MOJE Daně, který již počítá s tím, že údaje do daňového přiznání konkrétního daňového subjektu (občana nebo firmy) předvyplní z údajů propojeného datového fondu konkrétní správce daně. Občan nebo firma pak bude tím, kdo verifikuje správnost těchto dat, případně je bude rozporovat. Takové zpřístupnění údajů konkrétnímu subjektu údajů (občanovi) je zároveň nejúčinnější nástroj na trvalou kontrolu a aktualizaci dat vedených v propojeném datovém fondu.    

 

A to všechno se stane do pěti let?

Bankovní identita bude mnohem dřív, zbytek postupně do pěti let. Byly doby, kdy jsme byli ve vývoji eGovernmentu na špici. Z těch dob nám tady zůstaly skvělé backendové systémy, zejména základní registry, Czech POINT a datové schránky. Bohužel ani zajištění potřebných požadavků na provoz a zejména rozvoj těchto kmenových projektů neodpovídá jejich významu, zejména na úrovni hardwaru a softwaru. Ale nejde jen o podporu technologickou, snahou státu by také mělo být vytváření podmínek pro maximální využití těchto systémů. Ať již na úrovni rozšiřování nabídky služeb, nebo rozšíření kmene jejich uživatelů. Zákon o právu na digitální služby nás může vynést zase zpátky nahoru. ICT UNIE učiní maximum pro to, aby naplnění zákona bylo úspěšné.